Postava upíra v literatuře 19. století

4. června 2014 v 13:00 | Nebožka |  Knihovna
1. března 2014

Upíra asi není potřeba nijak obsáhle představovat. Je to nemrtvá, zato velmi živě vypadající bytost, živící se lidskou krví. Upír, jak ho známe dnes, se ale velmi liší od představ upíra, jaké měli naši vzdálení předci. V mytologii a lidovém vypravěčství vystupují upíři jako děsivé a zapáchající bytosti nikterak vábného zevnějšku. Mnohem spíše jsou to krvelačné příšery než uhlazení nemrtví.


Postavy upírů najdeme už ve starověkých spisech, z nichž o staletí později čerpá romantická literatura. Předchůdcem literárního romantismu, nebo jakousi jeho prvotní variací, je takzvaný gotický román, někdy též uváděný jako černý román. Začal se rozvíjet v druhé polovině 18. století, za průkopnické dílo v tomto směru je obecně považovaný Castle of Otranto Horace Walpolea. Obsahuje téměř všechno, co takový gotický román činí gotickým: tajemný, polorozpadlý zámek, dámy v nesnázích, krásné přírodní scenérie, komplikované vztahy a punc rytířské balady. Spisovatelé černého románu jsou fascinovaní ruinami, starými hrady, kryptami, hřbitovy, ale také divokostí přírody. Všechny tyto pojmy by měly ve čtenáři vzbuzovat velké citové pohnutí, jímž se samozřejmě zmítají také veškeré postavy takového románu. Romanopisci vycházeli z příběhů lidového vypravěčství, mytologie (zvlášť patrná je fascinace orientální kulturou) a rytířských balad. Hrůzu vzbuzují démonické síly, zosobnění Ďábla, který svede jednu z postav na zcestí. A některé děsivé události se pak ukážou jako rozumem vysvětlitelné. Tak či tak, postavu klasického upíra v gotickém románu ještě nenajdeme, byť se už pomalu začíná v soudobé literatuře objevovat - především v poezii. Jedním ze znaků romantismu je návrat k antice, a tedy k i mýtickým bytostem. Johann Wolfgang Goethe oživil upíra v básni Die Braut von Korinth, John Keats vzkřísil Lamii a vampyrimus ve spojitosti s aristokracií a erotikou se poprvé objevil v básni The Vampire Johna Staggse. Literární upír věku devatenáctého už ale není odpudivá záhrobní nestvůra, proměnil se v elegantní, sofistikovanou bytost náležející k vyšší vrstvě, která je často metonymií dekadence a vykořisťování slabších.

Prototyp upíra stvořil John Polidori, lékař, blízký přítel lorda Byron. Polidoriho upír v knize The Vampyre (1819) je takzvaný byronský upír - na první pohled přitažlivý, sofistikovaný, bledý aristokrat (jako lord Byron), na druhý pohled ovšem nebezpečné stvoření, jemuž měsíční světlo dává novou sílu. Polidori se nechal inspirovat středoevropským pojetím upíra a přetvořil jej, pochopitelně, k obrazu svému.

V povídce Théophila Gautiera La morte amoreuse (1836) se zase poprvé setkáme s prototypem ženy - upíra. Gautierova Clarimonde je svůdkyně, fantasticky krásná a plná života. Stejně svůdná pak bude i Carmilla Josepha Sheridana Le Fanu, ale nepředbíhejme. První anglický román s upírem v hlavní roli, velmi rozvleklý, totiž vyšel až v roce 1847. Hrůzostrašný román Varney the Vampire Jamese Malcolma Rymera se prvně prodával po částech jako šestákový román. Varney je přesně takový upír, jak už ho nějaké to desetiletí známe. Má všechny klasické rysy upíra a nad svými oběťmi má až hypnotickou moc. Je to také postava tragická, žijící nedobrovolně se svým bědným krvesajným údělem, což má čtenáře k soucitu. Rymerově upíří bytosti ale nevadí česnek, ani kříž, ani denní světlo. Podobně jako Polidoriho byronský upír je Varney zranitelný a může si dokonce sám vzít život. Což nakonec také udělá. Rymerovo dílo ovšem není žádný literární veleskvost, byť má v historii vampýrské literatury rozhodně svoje místo. Děj je místo nekonzistentní, autor skáče z jedné časové perspektivy do druhé a kniha působí spíš jako krvavý pikareskní román. Varney the Vampire by se ostatně dal označit také jako pozdní černý román.

V roce 1872 přichází další výrazný bod dějin literárních upírů. Irský spisovatel Joseph Sheridan Le Fanu vypustil do světa téměř elektrizující příběh o tajemné Carmille, ženě upírovi. Le Fanu se psaní makabrózních příběhů věnoval už dřív, ale Carmilla rozhodně patří k jeho nejvýraznějším dílům. Podobně jako Edgar Allan Poe asociuje krásu se smrtí, což jsou dva naprosto nezbytné prvky vampyristické literatury, což je poměrně odvážné. Le Fanu ale zašel ještě dál - ústředním motivem je ženská sexualita. Hlavní hrdinky, upír Carmilla a oběť Laura, mají mezi sebou milostný vztah, a konečné Carmillino úmrtí je pak jakýmsi trestem za prohřešek proti danému řádu, tedy za lesbismus. Carmilla je manipulativní upír, ztělesněním erotična, což z román Josepha Sheridana Le Fanu dělalo ve své době poměrně provokativní čtení.

Přibližně ve stejné době se na literární scéně objevil další vysávač, ovšem poněkud netradiční. Guy de Maupassant v povídce Horla popsal psychického upíra, strašidlo mysli, které se neživí krví, ale upíjí mléko svým hostitelům. Horla je nadpřirozenost vysávající životní sílu, připoutá člověka a už ho nepustí. Vzhledem k tomu, že Maupassant napsal povídku v době, kdy už byl nakažený syfilidou a trpěl mimo to také depresemi, je velmi pravděpodobné, že svoje vnitřní úzkosti a obsese literárně vypodobnil právě jako Horlu. Je zajímavé, že upíry vysávají životní sílu bývají v takové literatuře ženy nebo aspoň ženská stvoření. Oběť jejich moci pak naprosto přichází o jakoukoliv vlastní vůli. Obdobně je tomu v povídce Arthura Conana Doylea The Parasite (1894), psané deníkovou formou, což příběhu propůjčuje osobnější atmosféru.

Jiného, rovněž zajímavého, upíra vypodobnila Mary Elizabeth Braddon v románu Good Lady Ducayne (1897), pojednávajícím o netypickém upírovi - staré dámě, která svojí mladé společnici v podstatě pouští žilou. Osobní doktor lady Ducayne pak s krví provádí všelijaké experimenty, aby svou paní udržel naživu. Námět docela připomíná historii o neblaze proslulé Erzsebeth Báthory. Kniha má ještě jinou výkladovou rovinu, pro vampýrskou tematiku poměrně příznačnou - popisuje totiž vykořisťování ve společnosti, jak už ostatně bylo naznačeno výše.

V roce 1897 ještě chvíli spočineme; znamená průlom v tomto směru. Irský spisovatel Bram Stoker vydal Draculu, stěžejní a dodnes velmi čtené dílo. Obsahuje téměř všechny prvky vampýrské literatury: krev, nesmrtelnost a smrt, noc, erotiku, lásku i romantiku, přátelství, aristokracii, trochu perverze, proměnu, hypnózu, náboženské symboly, lov upíra. Chybí snad jen homosexualita. Na rozdíl od některých předešlých románů jsou erotické prvky v knize velmi decentní, a reprezentují je především Draculovy nevěsty. Ženské postavy vůbec v knize nejsou typické viktoriánské dámy, jsou samostatné, s čistým svědomím by se dalo konstatovat, že jsou prototypy moderních žen. Upír Dracula je naproti tomu opět vcelku klasická krevsající bytost. Nevychází ven za světla, spí v rakvi, mění podobu. Dracula se dá označit za román příznačné své době. Vyzařuje z něj víra v pokrok i ve vědu (technické vymoženosti jsou tu ostatně zobrazeny jen v dobrém světle), zároveň ale nechává vyhrát staré metody - hostii a krucifix.

Co započal James Malcolm Ryder a Joseph Sheridan Le Fanu, dotáhl Bram Stoker jednoduše do konce. De facto z prototypu vytvořil archetyp, z něhož se postupem času stal stereotyp, jak píše příhodně Nils Ahnland v knize Odöd, blek och hungrig - vampyren i bok och film.

Autorkou článku je Nebožka.
Poprvé byl zveřejněn na jejím blogu 1. března 2014.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama